Výlet na Boubín

Na Boubíně už jsem byl mnohokrát a pokaždé je to jiné, navíc se tam dá vystoupat z různých stran a po různých cestách, takže mi to nikdy nezevšední. Tentokráte jsem se vydal z Lenory po zelené turistické značce a jelikož jsem tam procházel sám, vezmu vás s sebou alespoň takto virtuálně. Snad se vám výlet bude líbit. Takže si vemte pořádný boty, svačinu, pití, peníze na vlak, pláštěnku, vyrážíme!

Do Lenory se přesuneme vláčkem z Volar. Do odjezdu nám zbývá ještě několik minut a tak se můžeme po tomto sympatickém nádraží více porozhlédnout.

Největší shon je tady vždy, když se sjedou spoje ze všech tří směrů, tedy od Českých Budějovic (Černého Kříže), Strakonic a Prachatic (Číčenic), to je vždycky zajímavá podívaná. Dneska je tu ovšem jen náš motoráček, takže je to poklidnější, ale pozor, vlak už je připraven k odjezdu. Nastupovaaat!!!

Cože? Přece jsem to už říkal, vystupovat budeme v Lenoře.

Jo, jo, je to sice Lenora, ale teprve zastávka, my vystupujeme na stanici Lenora – nádraží, ta bude hned vzápětí, tak se pomalu připravte, ať tady někoho nezapomeneme.

Jsme tedy na stanici Lenora, vlak už odjel a řeknu vám, že to tu na mě působí ospalým dojmem, takže se pohneme z místa, ať tu neusneme. Jo a jak jsme si řekli na začátku, jdeme po zelený, ne po modrý.

Lenora, jak na dlani, ale více, než pohled na střechy domů se mi zamlouvá pohled na protější kopce a na krásně do červena zbarvený strom. Škoda, že je tam ten komín, který ten pohled trochu narušuje, ale co je to tady vedle? Aha, nějaký pomník.

A komu? Tady je to napsaný německy… To mi moc nepomůže. A co je psáno tady dole na kameni? Tento pomník byl postaven skláři Ondřeji Hartauerovi skladateli světoznáme písně Šumavské. No vida, tak skladateli. Ale až do této chvíle jsem o něm neslyšel. Nevadí, teď už to víme, ale jak dlouho tuto informaci v hlavě udržíme, je ve hvězdách.
Tak, ale pokračujem, jsme teprve na začátku našeho putování.

To jsme se daleko nedostali, ale musím uznat, že ještě krátké zdržení za ty pohledy stojí. A co že to je před námi? Tady ty kopce před námi to nevím, ale tam úplně vzadu ten hřeben, to je Třístoličník, Trojmezná, Plechý. S pomocí techniky si ho trochu přiblížíme. Určitě bychom si další nějaký výlet měli naplánovat i tam, ale dost řečí, teď bude mít chvíli slovo krajina.

Dalo by se na to dívat určitě ještě nějakou chvíli, ale nás čeká Boubín a tam je přece rozhledna a z ní jsou rozhledy mnohem hezčí a je vidět i mnohem dál a do různých světových stran, tak, myslím, měli bychom pokračovat dál v naší cestě.

Teď půjdeme nějakou chvíli lesem, ale zabloudit nemůžeme, když se budeme stále držet zelené turistické značky, dojdeme až k tomuto železničnímu přejezdu.

S takovými přechody a přejezdy se na dnešním výletě potkáme ještě několikrát, jelikož dráha i cesta po které jdeme se klikatí neustále přebíhá ze strany na stranu. A jestli máte nějaké pochybnosti, tak se podívejte sami.

A je to tu, konečně se můžeme pokochat pohledem na náš dnešní cíl, na kopec Boubín i s rozhlednou. Kdyby to někoho zajímalo, tak měří 1362 m a ta rozhledna tam byla postavena teprve nedávno. A ty chalupy tady před námi, to je Zátoň.

Takže nemeškáme a pokračujeme, vždyť i při chůzi se dá celkem pohodlně pozorovat okolní krajina. Zvláště, když to nejdůležitější máme stále před očima. A tak v družném hovoru, dorazíme až k turistickému rozcestníku u železniční zastávky Zátoň.

A okamžitě při pohledu na rozcestník zjišťujeme, že už máme za sebou 5 km (!) a nějakých 9 km (!) nás čeká ještě na vrchol. No, mohli jsme dojet vlakem až sem, to je pravda, ale proč? Vždyť je pěkně, tak buďme rádi, že jsme venku. Nic nám přece nechybí, nebo snad ano?

Podívejte na tu novodobou lidovou architekturu a docela i vkusnou a tady zase lidová tvorba – rozcestník nám tady na té rovné cestě říká, kudy na Boubín a naopak kam na nádraží. To se to pak pěkně putuje, když poutník ví kudy kam.

To nám ten kilometr pěkně utekl, ani jsme se nenadáli a už jsme na tábořišti Pod Boubínem a jak se tak dívám na obsazenost parkoviště, zdá se že budeme potkávat více výletníků než doposud.

Jen co projdeme pod železničním mostem, uvidíme před sebou Informační středisko Národního parku Šumava Idina pila, kde se na chvíli zastavíme. Můžeme se tu občerstvit z vlastních zásob, dojít si na WC, navštívit malé muzeum a zakoupit pohlednice. Jen pozor, mají tu od 12.00 do 12.30 polední přestávku.

Kdo nepotřebuje jít dovnitř, může se zatím podívat na video, které se promítá v jednom z oken a pojednává o tom, jak si máme dávat pozor na padající stromy.

Od Idiny pily jdeme směrem k Amortovce, kde nás přivítá tato cedule.

Odtud, jako ostatně skoro všichni návštěvníci zamíříme k Boubínskému jezírku, kde je velmi příjemné si na chvíli odpočinout a posilnit se, protože odtud už půjdeme stále do kopce.

U jezírka je také vhodné udělat si pár památečních fotografií s přáteli. Také zde můžeme naplánovat další průběh našeho putování, jelikož jsou zde velké nástěné mapy a každý názorně vidí, kudy je možné pokračovat dál, protože odtud na vrchol míří více cest. My stále zůstáváme na zelené.

Zelenou ctíme z jednoho prostého důvodu a to proto, abychom si mohli z větší části prohlédnout plotem zabezpečený Boubínský prales. Kdybychom šli po modrý, takovou možnost bychom neměli. I když to někomu může připadat jako nepořádek v lese, nenechte se mýlit. Tak nějak neprostupně a divoce vypadaly šumavské pomezní hvozdy před velkou kůrovcovou kalamitou, která Šumavu zasáhla někdy v polovině 19. století a jen díky rozumným lidem, je možné prohlédnout si tento malý památník dávných časů i dnes, ikdyž jen od plotu, je tak činěno kvůli bezpečnosti návštěvníků. Všimněte si cedulí, které nás upozorňují na volný pád stromů.

Cesta, po které právě jdeme je zároveň okružní naučná stezka okolo Boubínského pralesa s několika zastaveními. My se ale od této stezky odpojíme a začneme stoupat vzůru přes vrstevnice.

Lesní potůček se svou pramenitou vodou přijde vhod. Kdo chce, může se napít a doplnit vodu.

Odtud po široké lesní cestě pohodlně dojdeme až k bývalému loveckému zámku. Nejdříve spatříme malou dřevěnou kapličku a posléze na malém prostranství je možné vidět několik dřevěných staveb, zřejmě určené prominentům Českých lesů.

I zde je možné doplnit vodu pro změnu z trubky, ze které voda vytéká do kamenného žlabu, ale řeknu vám, že mi teda víc chutnala ta z toho potůčku.

Ocitáme se na rozcestí a tady bych pro dnešek opustil naší zelenou turistickou značku a vrhnul se k našemu cíli rovnou po červené. Bude to sice o něco příkřejší za to náročnější.

Za to, že jsme si vybrali tuto cestu, nám jsou odměnou tato umělecká dílka, ale že jich tady je… Přidáme se a věnujeme taky jednu sochu této galerii pod širým nebem, co říkate?

Konečně!!! Náš vytoužený cíl dnešního výletu, vrchol Boubína!!!

Tak co? Jak dlouho se chcete tady dole rozhlížet? Nevystoupáme raději ještě pár schodů? Pojďte, uvidíte, že to bude stát za to.

I když to tu dneska fouká, je na co se dívat. Tohle, tedy stálo za námahu vyškrábat se až sem. Jako cesty jsou sem různé, tak i výhledy z této rozhledny jsou pokaždé jiné. Někdy mizerné, jindy nádherné, ale vždy jedinečné. V klidu se rozhlížejte, nenechte se rušit. Až budete dosytosti rozhleděni, sejdeme se u turistické schránky dole u rozcestníku a zapíšeme se, že jsme tu byli.

Kubova Huť, nejvýše položená železniční stanice v České republice. Z vrcholu Boubína je to sem asi 4 km po lesní cestě. Tady prakticky náš dnešní výlet končí. Teď už nás čeká jen cesta motoráčkem zpět do Volar. Věřím, že se vám dnešní výlet líbil a nebyla to pro vás ztráta času.

Pro vás vyfotografoval a průvodním slovem doplnil

Mira